Povídání od Marty



Poutník


Pohodlně se usaď, zapni si bezpečností pásy a zcela uvolni svou mysl. Vyrážíme na výlet do oblak. Vrány nám svými křídly mávají na cestu. Stromy zahalené do nádherných podzimních šatů zalitých sluncem nás tiše pozorují. Cítím jejich povzbudivé pohledy. Slibuji jim, že je nezklamu. Na svých bedrech cítím obrovský balvan zodpovědnosti - důvěry , která mi byla svěřena.

Hudba hraje a pomalu opouštíme pevnou zem. Napojuji se na tebe. Vidím malého chlapce.… Ale ne! On pláče? Kdopak mu ublížil? Co se mu stalo tak zlého, že to jeho mysl nedokáže překonat a radši se před tím ještě dnes neustále schovává. Zabíjí sama sebe. Cítím tě. Bolí to. Na chvilku ti odlehčím. Vezmu to na sebe. Musíš být strašně silný. Tak dlouho nosíš tohle břímě v sobě, tolikrát ses už ocitnul na dně a znovu a znovu v sobě nacházíš sílu vstát a jít. Tvůj život je podobný cestě poutníka. Křížové cestě poutníka. Chci být teď tou řekou, do které vstoupíš a necháš se na chvíli unášet jejím proudem. Odlož si na mě to své břímě. Co na tom, že to pak možná neunesu já a sestřelí to mě. Teď jsem tu pro tebe a dám do toho všechno. Ty si to zasloužíš. Máš krásnou duši. Tvá energie je čistá jako horský pramen. Je povznášející se z něj napít.

Plujeme dál. Vidím malou holčičku. Ale ne! Ona taky pláče! Je jí smutno. Chce maminku. Strašně jí chce obejmout. Jenže ona tam není. Můžeš i ty na chvilku být pro mě řekou? Naše trápení jsou si možná něčím podobná. Smočím své vlasy v oleji, který jsem na tobě před chvílí rozetřela a i já si na chvilku odložím. Děkuju.

Plujeme dál oblohou. Naše těla se proplétají, energie prolínají. Vracíme se zpátky na zem. Pomalinku. Nikam nespěcháme. Přistáváme. Stromy na nás zvědavě hledí s otázkou v očích.

Nezdá se ti, že to břímě je malino lehčí?



Zpět na úvod