Povídání od Marty



Óda na Áju


Ája vstoupila do mého života jako blesk z čistého nebe. Je jí teprve dvacet a zažila toho víc než několik generací najednou. Věřte mi, že to nebyly hezké zážitky. Plula životem jako plachetnice na rozbouřeném moři, plachty se jí roztrhaly na cáry ještě dřív, než se naučila chodit, nebylo kapitána, který by jí učil kormidlovat, nebyl záchranný člun, na kterém by mohla utéct. Mnohokrát se rozbila o útesy, nejednou se ocitla dnem vzhůru, přesto to nevzdala. Kormidlovat se naučila sama, plachty si vyrobila nové a s hlavou hrdě vztyčenou vyhlížela svůj vysněný ostrov, u kterého zakotví a zapustí kořeny.
Ája je nekonečně milující stvoření, které je schopné s něžným úsměvem na rtech zabít toho, kdo by jen zkřivil vlásek jí anebo těm, které ona miluje. Je jako kaleidoskop. Vidíte dámičku, která si baží v luxusu, v mžiku je z ní rošťák, který vymýšlí ty nejpotrhlejší lumpárny, pak se proměňuje ve vášnivou milenku, stačí okamžik a milenka se mění na brutální Nikitu, která nemá s nikým slitování… je to nejněžnější stvoření, které mě kdy objalo. Je jako úsvit v horách. Nikdy není stejný a pokaždé bere dech.
Ája je článek, který mi chyběl, a nevěděla jsem o tom. Je mojí dcerou, matkou i milenkou zároveň.
Skrze mraky do oken září měsíc. Svou kulatost schovává se závojem z mraků a nesměle na nás pokukuje. Jsem si jistá, že se v tuto chvíli spokojeně usmívá. Je šťastný, protože jeho chráněnkyně Ája objevila svůj Ostrov.



Zpět na úvod